Petra Prokšanová: DUKLA

kscm logo 1a styl wordart kscm svetle cervene s cervenou hvezdou bila vyplnKdyby všichni ti padlí tady mohli promluvit... Ale nemohou, a tak zkrátka k některým věcem musíme promlouvat my. My, kterým tito padlí svou obětí dali šanci na život, na lepší svět.

Mlčet se snad ani nedá ke slovům moderátora ČT Jakuba Železného. Ten reagoval na kritiku jeho zpochybňování odkazu armádního generála Ludvíka Svobody ve veřejnoprávní ČT. Ve svém textu zveřejněném na portálu info.cz tvrdí, že „v řadě hodnověrných pramenů se uvádí, jak Ludvík Svoboda
již za války kolaboroval se sovětskou NKVD, vražednou komunistickou tajnou službou, nebo jak již dávno před únorovým pučem vstoupil do komunistické strany.“ Jakub Železný neuvádí, o jaké hodnověrné zdroje se jedná a o pár vět později sám uvádí, že by mohlo jít o spekulace. Zřejmě počítá s tím, že stokrát opakovaná lež se jednoho dne stane pravdou.

Další nestoudností tohoto přisluhovače kdovíkomu je bagatelizující konstatování, že Ludvík Svoboda „se sám později (po roce 1948) ocitl v nemilosti, ale takových bylo více.“ Ano, to je sice pravda, ale Železný touto větou uzavírá povzdech nad smrtí generála Heliodora Píky. Úplně opomíjí kontext, ze kterého by vyplynulo, že Svoboda se za Píku přimlouval, ovšem bez úspěchu. Sám syn popraveného Píky, Milan Píka řekl: „Já si myslím, že Svoboda jako otcův přítel a spolubojovník udělal, co mohl, avšak v tehdejší době neměl šanci uspět. I v roce 1968 se zasloužil o zrušení nespravedlivého rozsudku.“Stejně tak Svoboda intervenoval např. ve prospěch pplk. Františka Skokana. A právě tyto drobné přímluvy generála Svobody pak přispěly i k obivnění jeho samotného, když byl Bedřichem Reicinem označen za „hlavní brzdu tzv. očisty armády“.

Za diskutabilní považuje Železný i roli Ludvíka Svobody v roce 1968, po vstupu vojsk Varšavské smlouvy na Československé území. Tvrdí, že jako „poslušný vazal Sovětů sehrál hanebnou úlohu, když drsně nutil československé představitele k podepsání Moskevského protokolu“. Že předtím odmítl uznat zbytek vlády, bez internovaného předsedy Oldřicha Černíka, za funkční, že odmítl návrh předložený skupinou bývalých stranických funkcionářů jmenovat novou revoluční dělnicko-rolnickou vládu, že odmítl i druhou variantu tohoto návrhu, podle které měl vládu vést prezident, protože tyto návrhy by legalizovaly situaci vzniklou po internaci čs. politiků, to už se Železnému do jeho výkladu dějin nehodí. Stejně tak vypočítavě mlčí o mírové motivaci Ludvíka Svobody, který chtěl zabránit zbytečnému krveprolití, ke kterému se v Praze schylovalo a o kterém byl informován dopisem sepsaným Národním shromážděním, vládou a XIV. vysočanským sjezdem KSČ. V něm čteme, že „napětí se neustále stupňuje … jen s krajním vypětím je udržován klid … Za záminku ke střelbě se používá cokoli. Okupačním orgánům se dosud nepodařilo získat nejmenší podporu obyvatelstva. To zvyšuje jejich nervozitu … Nebezpečným faktorem je stupňující se únava a nervové vypětí okupačních vojsk a našeho obyvatelstva. Napětí na obou stranách se nyní zvýšilo...“ Pokud mírovou cestu řešení mezinárodních otázek považuje Jakub Železný za zradu národa, pak jej zcela oprávněně mohu nazvat válečným štváčem.

O Svobodově lásce k vlasti, o jeho životním mírotvorném přesvědčení, o jeho morální vyspělosti i lásce k lidem snad nejlépe svědčí jeho slova, která pronesl v rozhlasu krátce poté, co se na Václavském náměstí v Praze upálil Jan Palach. Snad každý, kdo má „Svobodu dobře nastudovaného“, ovšem objektivněji než Jakub Železný, musí pochopit, že kydání hnoje na odkaz jeho života, je nechutnou účelovou snahou diskreditovat myšlenky rovnosti, vlastenectví, lidskosti, míru a lásky, tedy hodnot, jimž Ludvík Svoboda zasvětil celý svůj život. Život legionáře, armádního generála, prezidenta i milujícího otce a hrdého Čechoslováka... "Jako voják dovedu ocenit sebezapření i osobní statečnost Jana Palacha, jako prezident i občan naší republiky však nemohu skrýt, že nesouhlasím s tím, aby se tímto způsobem vyjadřovaly politické postoje. Právě jsem dostal otřesnou zprávu, že v Plzni podobným způsobem vztáhl ruku na svůj život další mladý člověk. Za vaše rodiče, za všechen lid naší země, za sebe i ve jménu lidskosti, ke které jsme se společně zavázali, vás žádám, zastavte tyto strašlivé činy. Já už jsem často hleděl smrti do tváře. Za největší povinnost občana však považuji dát své vlasti každou hodinu, každý den svého života.“

Odkaz na článek autorky Petry Prokšanové: https://www.facebook.com/petraproksanova/posts/177911653766835?

Autor:
Petra Prokšanová, předsedkyně Komise mládeže ÚV KSČM, členka Společnosti Ludvíka Svobody
Zdroj:
fb
skola2 112 x
NAHORU