Zdravotnictví opět prožívá horké léto

Marková 2018Průzkum veřejného mínění Zdravotnictví očima pacientů 2019, který si nechala vypracovat společnost Chytrý pacient u agentury STEM/MARK ukazuje, že Češi jsou ze zdravotnictví zmateni, neorientují se v něm, neví, jakým z protichůdných informací mají věřit.
Když onemocní, jsou mnohdy bezradní při hledání té správné péče. Například se ukázalo, že jen každý devátý občan dojíždí pravidelně za lékařskou péčí 30 km a dále od svého bydliště. Na druhou stranu devět z deseti lidí by klidně cestovalo za kvalitou a dvě pětiny z nich dokonce déle než tři hodiny. Lidé samozřejmě musí mít po ruce praktického lékaře, dále ambulantní specialisty, následnou a ošetřovatelskou péči i zdravotnickou záchrannou službu. Za plánovanými operacemi a specializovanou léčbou by v zájmu zachování kvality, vzhledem ke stoupajícím nárokům na přístrojové vybavení a moderní medicínu, nemělo úplně vadit si dojet. S tím ale velmi úzce souvisí dopravní dostupnost jednotlivých regionů a finanční dostupnost dopravy vůbec. České zdravotnictví je sice podle mezinárodního srovnání na velmi dobré, někdy i špičkové úrovni, ale pacienti často narážejí na rozpor mezi tím, co garantuje ústava a faktickou situací v jednotlivých regionech, zvlášť těch odlehlejších. To můžeme sledovat právě třeba nyní na smutném případu nemocnice v Rumburku. Česko zápasí s dlouhodobě neřešeným nedostatkem kvalifikovaného personálu v akutní lůžkové péči. V řadě lůžkových zdravotnických zařízení chybí peníze na potřebné rekonstrukce a kvalitní vybavení. Na vině je i soustavné podfinancování zdravotnictví způsobené pravicovými vládami a jejich tupými nepromyšlenými škrty. Což mělo být jakousi přípravou pacientů na to, že si budou muset za zdravotní péči doplácet mnohem více než nyní. Současné řešení nemůže být proto jednoduché. Spočívá na jedné straně v systémovém nastavení příjmů do veřejného zdravotního pojištění v podobě pravidelného automatického navyšování plateb za státní pojištěnce tak, jak to dlouhodobě předkládá KSČM a zároveň v narovnání neopodstatněných rozdílů v úhradách zdravotní péče. Je nezbytné konečně zavést kultivovaný systém hrazení péče podle diagnóz (DRG), změnit organizaci práce v nemocnicích směrem k omezení přesčasů, přehodnotit role jednotlivých profesí, směřovat ke společnému lůžkovému fondu a jednodenní chirurgii. Důležitá je i reforma primární péče a posílení role praktických lékařů s důrazem na prevenci a odpovědnost pacientů za své zdraví. Je nutné vytvořit síť moderních nemocnic garantovanou státem. Celý systém se neobejde bez dobrého fungování ambulantní péče a vytvoření dvacet let slibované koncepce dlouhodobé, paliativní a domácí péče, včetně stanovení jasného financování zdravotně sociálního pomezí. Českému zdravotnictví také výrazně chybí větší univerzalita lékařů a zatraktivnění profese sester. To je velký úkol pro systém vzdělávání v oblasti lékařských i nelékařských povolání. Poslední novely příslušných zákonů se příliš nepovedly. V neposlední řadě je velice důležité zavést objektivní kritéria hodnocení kvality a pokračovat v elektronizaci zdravotnictví. Zdánlivě jednoduchá řešení prostě neexistují. Profesní komory, odbory, asociace malých nemocnic a také poskytovatelé domácí péče začaly v poslední době hlasitě volat po tom, aby se rozpustily rezervy na účtech zdravotních pojišťoven. Tyto rezervy – řádově v desítkách miliard - ale poskytují v případě poklesu ekonomiky pojistku, aby se pojišťovny okamžitě neocitly v deficitu. V současnosti je na účtech pojišťoven přesně 20 miliard korun přímo určených pro hrazení nákladů na zdravotní péči a dalších asi 30 miliard korun na různých účelových fondech. Jde o fond prevence, fond na provoz a investice pojišťoven a povinný rezervní fond, kde pouze VZP uložila více peněz, než je symbolické zákonné minimum. Rezerva v pravém slova smyslu, tedy peníze uložené na rezervním fondu, činí nyní u VZP 15 miliard a u zaměstnaneckých pojišťoven jde dle zákona o 1,5 procenta průměrných ročních výdajů základního fondu zdravotního pojištění dané pojišťovny za bezprostředně předcházející tři kalendářní roky. Tyto peníze by měly pokrýt rozumný meziroční nárůst nákladů z důvodu inflace, stárnutí populace a vstupu nových nákladných způsobů léčby i inovativních léčivých přípravků. Rezervy zdravotních pojišťoven pomůžou v případě krize dodat do systému chybějící prostředky tak, aby výpadek nepocítili poskytovatelé ani pojištěnci, kterým by v opačném případě mohlo hrozit snížení dostupnosti péče. Pokud by jeden rok pojistné nenarostlo, a takový stav už jsme v době recese zažili, musely by zdravotní pojišťovny použít jen na jeden rok rezervy ve výši 15 až 20 miliard korun. I kdybychom spoléhali na nějakou mimořádnou rozpočtovou dotaci, musíme počítat s tím, že stát nezareaguje rychleji než za 1,5 až dva roky. Zatím výše rezerv nedosáhla ani hodnoty z předkrizového období po roce 2009. Rezervy tedy snižovat takto razantně nelze. Spíše do budoucna postupně navyšovat a zároveň učinit všechny kroky k navýšení veřejných finančních prostředků tak, abychom se aspoň přiblížili k vyspělým evropským zemím ve vydávaném procentu HDP na zdravotnictví. Naši pacienti rozhodně potřebují moderní a finančně stabilizovanou zdravotní péči. Jde o jejich zdraví a životy.
Mgr. Soňa Marková, stínová ministryně zdravotnictví za KSČM
skola2 474 x
NAHORU