27. 11. 2019
Před dvěma týdny jsme se po jednom z jednání vlády dozvěděli, že Česká republika nakoupí americké vrtulníky Venom a Viper za 14,5 miliardy korun. Nezbývá mi, než se takovému rozhodnutí podivit, a to i přesto, že pro tuto chvíli ponechávám stranou, zda a jaké vrtulníky potřebujeme.
Důvodem mého údivu je velmi nestandardní cesta, kterou stát dospěl k výběru dodavatele. Cesta vyvolávající podezření, že ministerstvo obrany porušuje platné zákony ČR i předpisy EU a vystavuje zemi riziku mezinárodní arbitráže.
Vláda rozhodla o nákupu amerických strojů ve chvíli, kdy se podle oficiálních stanovisek ministerstva obrany výběr vrtulníků procesně stále ještě nacházel v předakviziční přípravné fázi, přičemž všichni byli ujišťováni, že ještě nebylo rozhodnuto o způsobu zadání zakázky. Pak ovšem vítěz nemohl být vybrán – protože nikoli překvapivě logika zákona o veřejných zakázkách vede od volby způsobu zadání k výběru dodavatele a ne naopak.
Samozřejmě tato situace nenechala chladnou druhou možnou dodavatelskou zemi, Itálii, jejíž firma Leonardo oslovila poslance z výborů pro bezpečnost a pro obranu s konceptem připomínek k průběhu výběru – lépe řečeno nevýběru – dodavatele a žádosti o to, aby poslanci podpořili spravedlivý a transparentní proces.

Vláda zvolila jinou cestu a hájí se tím, že italský vrtulník nebyl dostatečně prověřen v boji. Co to ale znamená? V kolika a jakých konfliktech měl být nabízený typ zapojen? Čím musel vrtulník projít? Prokazuje se prověřenost v boji tím, že daný typ nikdy nebyl sestřelen? Nebo nějak jinak? Je ministerstvo připraveno tento požadavek přesně specifikovat, a případně snést i námitku diskriminace?
Italy nabízený vrtulník AW139 je nejprodávanějším typem v této kategorii. Slouží v řadě ozbrojených složek, takže je pravděpodobné, že byl v nějakém boji také prověřen. Možná v méně těžkých bojích než Venom, ale nějaké body by v transparentním posouzení nejspíš dostal.